Klikaté, úzké cesty plné děr. Máte obrovské štěstí, když zrovna nenarazíte na huayco, sesuv bahna. Anebo prostě nahoru vyjedete lanovkou, kterou nedávno postavili Francouzi.
Ať už se do 3 tisíc m.n.m. vyškrábete jakkoliv, stojí to za to. Kuelap je ceremoniální sídlo chachapoyské kultury. Ta dokázala mezi lety 1000 až 1476 žít v obrovsky obtížném terénu horského pralesa. V oblasti, kde často prší. A která se skoro pořád schovává za hustý opar mlhy. I proto se slovo chachapoyas v kečuánštině překládá jako lidé mlhy– nebo také ti, co žijí v oblacích. I kvůli náročnosti krajiny byli tito lidé nuceni žít v menších skupinách. Kuelap je jedno z největších osídlení, které se zatím našlo.
Historikové stavbu dlouho považovali za pevnost. Hradby jsou dlouhé asi 800 metrů a vysoké místy až 20. Žádné zbraně tam ale nenašli. Nabízí se tak náboženský a posvátný význam tohoto místa na samém vrcholu hor. Společnost vedl ten nejschopnější šaman – u Chachapoyů to mohla být i žena. Traduje se, že právě toho se Inkové, když chtěli území Chachapoyů dobýt, zalekli. A možná i proto Chachapoyové tak dlouho Inkům odolávali. Podrobili si je až ke konci 15. století.
Byli skvělí architekti. Vědci spočítali, že k výstavbě této pevnosti bylo potřeba třikrát víc materiálu než na stavbu Cheopsovy pyramidy v Egyptě. Bydleli v kruhových stavbách. Dnes z nich zbyly jen půdorysy. V Kuelapu jich najdete přes 500. Hranaté stavby vznikaly až později pod vlivem Inků. Jedna z těch nejzajímavějších je El Tintero nebo taky Templo Mayor. Část nad zemí skutečně připomíná hlavičku kalamáře. Chrám pokračuje pod zemí. Tam je vyhloubený prostor ve tvaru lahve, kde se našly zbytky kostí a mušlí, které sem musely doputovat od moře. Silné kamenné stavby mají i typické geometrické zdobení. Pravidelný čtyřúhelník – od jednoduchého po trojitý. Vše má svou symboliku. Kondor, puma a had vypráví příběh dvou světů, kde vládne matka příroda.
Chachapoyové věřili, že po smrti člověka čeká lepší život. Se svými mrtvými žili ve svých domech a ženy svým mrtvým mužům zůstávaly věrné až do konce života. O obrovském významu posmrtného života svědčí i to, že znali minimálně šest různých druhů pohřbívání. Patřila mezi ně i mumifikace. Tak po smrti chránili i své šamany. Věřili, že stále mají moc. Jejich těla proto ukládali před nájezdy Inků vysoko ve skalních výběžcích v sarkofázích z jílu. Těsně k nim se ani dnes nikdo nedostane.Na podobně nepřístupných místech pro své lidi stavěli i mauzolea. Do jednoho z nich jsme se dokázali dostat.
