Zdálo se mi to nebo…? Musel to být sen. Ještě teď ale cítím příjemně chladný noční vánek. Jako bych vnímala ducha nedaleké hory a v zorničkách se mi odráží světlo úplňku, který mám na dosah. Sedím na vrcholu Měsíční pyramidy.
Po své pravici mám obrovského dravce, asi kondora. Promlouvám s okolní vyprahlou přírodou. Já jsem ona. A ona je já.
Střih. Další scéna. Ocitám se v podzemních chodbách pyramidy. Mám na sobě bílé šaty a v ruce hliněnou vázu s nějakým symbolem podobným květu života. Síla posvátnosti. Provádím rituál, který má zachránit můj lid. Klekám si na zem do pozice dítěte. Hlavu ale nechám zdviženou. Divám se do obrovských černých očí mohutného hada. Anakondy? Nevím. Telepaticky spolu mluvíme. To od ní se dozvídám, jak zabezpečit osud města.
Střih. Poslední výjev. Jsem v místnosti, asi uvnitř chrámu. Je noc. Držím v ruce louči a postupně odkrývám malby na rumělkově červené zdi. Zelený obr s vyvalenýma očima dohlíží na své království. V něm se v pohádkové scéně na zdi hemží desítky postav. Cítím, že já jsem jedna z nich.
Teotihuacán: Město bohů
Co bylo dřív? Ten sen nebo návštěva? Už nevím. Ty fresky jsem si každopádně nevymyslela. Existují! Jsou v jednom z bývalých paláců Teotihuacánu – archeologickém nalezišti asi 50 km severně od mexické metropole. Jmenují se El Paraíso de Tláloc – Ráj Boha deště a plodnosti, známého i pozdějším – a nám známějším- Aztékům.
Říká se, že právě ti město znovuobjevili poté, co v poušti už staletí chátralo. Spatřili jen trosky toho, co kdysi bylo jedno z největších měst Střední Ameriky. Přesto byli ohromeni jejich majestátností a místo nazvali Městem bohů. Dochoval se jen aztécký název města. Jak znělo opravdu, ani jak si tamní civilizace říkala, nevíme. Hieroglyfy na zdech paláců stále nepromluvily.
A co vlastně víme?
Nejstarší stopy po civilizaci v této oblasti jsou staré přes 2 500let. Archeologové věří, že základ Teotihuacánu postavili přistěhovalci z Cuiculca. Města, které smetla erupce a které je dnes součástí Ciudad de Mexico. Obřadní středisko tak začalo vznikat už zhruba 100 let př.n.l. Největší slávu město zažilo mezi lety 250 -700 n.l. Zabíralo plochu přes 20 km2 – asi jako celá Praha 4 – a žilo v něm až 200 tisíc obyvatel. Ulicím vládla symetrie. Znali kanalizaci. Řemeslníkům, zemědělcům a obchodníkům vládli kněží ze svatyň na vrcholcích stupňovitých pyramid.
Co se dá opravdu vidět?
Když člověk projde vestibulem muzea, otevře se před ním obrovská plocha vyschlé země. S každým krokem jako byste cítili, že se blížíte k něčemu, co bude mnohonásobně převyšovat vše, co jste si o místě načetli z Lonely Planet. A že všechno, co naleziště nabízí, za den nestihnete obejít.
Jako první narazíte na Pyramidu opeřeného hada. Kult Quetzalcoatla spojuje řadu předkolumbovských kultur. Uctívali ho i Mayové a Aztéci. Byla to zřejmě nejdůležitější pyramida ve městě. Náboženské a politické sídlo. Archeologové tady odkryli lidské oběti válečníků. Samotný chrám je nádherně zdobený. Kdysi hrál všemi barvami. Z jeho stěn vyčnívá 360 hlav Quetzalcoatla a Tláloca. Pro mě to byl ale jen předkrm v chodu, po kterém jsem už dlouho hladověla.
S jako Slunce. Nebo jako splněný sen.
Už ji vidím. Zdálky je malá. Ale jak se přibližujeme, roste. A s ní i lechtání v žaludku. Vyjít na Pyramidu Slunce byl můj sen. Odjakživa. A když jsem jako puberťačka ve filmu Frida viděla, jak na ni šplhá Salma Hayek, definitivně jsem se zařekla, že tam prostě taky vylezu. A teď jsem tady. Stoupání do výšky 64 metrů. Schodů snad milion. Je to nejvyšší stavba v Teotihuacánu a druhá největší v celé Střední Americe. A byla by ještě vyšší, kdyby se dochoval chrám na jejím vrcholu. Dnes je to skvělá rozhledna do okolí a plácek, kam lidé chodí meditovat. Mystické je to i dole. Pyramida totiž vyrostla nad jeskyní s podzemním pramenem. Pod základnou vědci našli tunel rozdělený do několika místností, kde kněží (nebo kněžky?) prováděli rituály k uctění plodnosti. Rohy všech stupňů pyramidy navíc ukrývaly ostatky dětských obětí. Původní obyvatelé si to chtěli u bohů sakra pojistit.
To nejlepší na konec
Cesta mrtvých. Jakási obřadní promenáda. Dovede vás na náměstí Plaza de la Luna obklopené dvanácti menšími pyramidami. A mezi nimi jejich starší sestra. Pyramida Měsíce. I ta hlídá podzemní tunely. Stavba je skromnější, než sluneční svatostánek. Přitom teprve tady ožívají představy, jak asi město mohlo kdysi vypadat. Jako matrjoška v sobě ukrývá další čtyři struktury. Pod vrstvou, kterou vidíme, se našla zvláštní obětina. Ostatky člověka s rukama spoutanýma za zády. Asi na smrt nešel dobrovolně. Ostatky tří šelem, deseti ptáků. A jednoho hada. Že by toho, co jsem s ním tehdy v noci mluvila?
