Tohle je Alberto. Proč o něm mluvím? Protože je tenhle rodák z Limy s italským pasem pro můj příběh celkem důležitý. Ukázkový příklad synchronicity.
Do kurzu italštiny pro cizince jsem tenkrát ve Florencii nastoupila o den později. Takže i rozřazovací testy jsem psala, když už všichni žáci seděli hezky ve svých třídách. No nic, ten semestr céčkové italštiny v Olomouci musel přece zabrat. Aspoň trochu. Už přece umím říct, jak se jmenuju a odkud jsem… Fakt jsem toužila být v mírně pokročilých. Moc. O to víc, když jsem během čekání na opravu testu koukla na seznam svých potenciálních spolužáků. V začátečnících samí Amíci. Zato mírně pokročilí: dvě Kolumbijky, Venezuelanka, Peruánec. Tam musím, to je jasné. A taky že jo. Díky, díky, díky. O přestávce jsem vklouzla do učebny. Všude plno. Jediné místo bylo vedle trochu divného týpka. Účes a la šáša Krusty, šedé manšestráky, vytahaný svetr podobně nejasné barvy. Kývne na mě, že prý si odsune svůj ranec a můžu si sednout. Vyměníme si pár vět. Mluví parádní angličtinou. Odkud sakra je? Cože??! Peru, jo? Z Limy, jo? Tak to to pěkně začíná, říkám si. Přecházíme do španělštiny. A už tam zůstaneme.
Je to šest let. Za tu dobu se mnou se skřípáním zubů absolvoval must všech turistů Machu Picchu. Nadopoval mě Gravolem proti zvracení – do ruky vrazil sáček s nápisem Feliz Navidad! (Veselé Vánoce!) -to pro jistotu – a posadil mě do miniletadla nad Nazcou. Pozval mě na první pisco sour. No jo, pak i na morče. Na ostrově Amantaní na jezeře Titicaca se se mnou dokonce navlíkl do tamního kroje – potupa všech velkoměšťáků.
Ale hlavně mi ukázal sever země, kde zatím nevládnou turisti. Koupil půdu v horském pralese ve státě Amazonas. A z okna kouká na Kuelap, pevnost třikrát starší než slavné Machu Picchu. Ale o tom vám povím zvlášť.
